Když jsem se ubytoval ve svém hotelovém pokoji, sešel jsem do malého baru v přízemí. Hrála tam příjemná hudba a bylo tam útulné šero. Koupil jsem si jednu kolu a posadil jsem se k volnému stolku, abych chvíli relaxoval po náročném dnu. Účastnil jsem se zde dvoudenní konference, na kterou mne vyslala firma, u níž jsem pracoval. První den jsem už měl šťastně za sebou. Přesto se ale musím přiznat, že nerad jezdím sám na takovéto cesty, protože se cítím v cizím prostředí poněkud osaměle…

V baru bylo pouze několik málo lidí. Bez většího zájmu jsem si je prohlížel. Můj pohled se zastavil na malé dívce sedící na vysoké stoličce přímo u barového pultu. Vypadala jako uličnice. Mohlo ji být tak asi 17 – 18 let. Měla dlouhé kaštanově hnědé vlnité vlasy a byla velmi krásná. Obličej měla jak panenka. Asi jsem na ní setrval pohledem trochu déle, než bylo nutné, protože můj pohled nějakým šestým smyslem ucítila a ohlédla se na mne. K mému překvapení se na mne mile usmála a pokynula mi skleničkou. Byl jsem poněkud na rozpacích, protože nejsem zvyklý, aby mi tak pěkné dívky věnovaly svou pozornost, ale kývl jsem jí také.

Vyměnili jsme si ještě několik úsměvů a pak se dívka zvedla a zamířila ke mně. Zatajil se mi dech. Nesla se jako anděl. Uvědomil jsem si, že má dokonalou postavu. Její blůzku propínaly svůdné oblé tvary a pohled na její dokonalé nohy v krátké minisukni mi zvýšil krevní tlak. Srdce se mi rozbušilo jako na poplach a já jsem nevěděl, jak se mám zachovat. Měl jsem chuť v panice utéct, ale nohy jsem měl jak z olova…

„Ahoj,“ řekla, když přišla blíž.

„Ahoj,“ odpověděl jsem nesměle.

„Mohu si přisednout?“

„Jistě,“ nabídl jsem jí židli na druhé straně stolku.

„Já jsem Lenka,“ představila se.

„Těší mě. Já jsem Richard.“

„Nudíš se?“ zeptala se. „Asi nejsi zdejší…“

„Ano,“ připustil jsem. „Jsem tu jenom na dva dny, ale kdysi jsem tu studoval.“

„Je to už dlouho?“

„Něco přes rok,“ povzdychl jsem si a hlavou mi prolétly vzpomínky na studijní léta.

„Máš plán na dnešní večer?“ tázavě a trochu nervózně pozvedla obočí.

„Ne, za chvíli půjdu spát…“

„A chtěl bys, abych šla s tebou?“ šeptla mi rozechvělým hlasem.

„Já, já nevím…“ trhl jsem sebou, až jsem se polil. Zjevení anděla se mi před očima rozplynulo. Její nabídka mne vrátila zpět na zem. Nebyla anděl, ale jen malá hezká šlapka…

„Prosím, neodmítej mě…“ objevil se náhle v její tváři strach. „Potřebuji se ztratit svému příteli. Když jsem utekla od rodičů, tak se mne ujal a teď chce, abych si to odpracovala,“ vysvětlovala mi překotně.

„Proč bych to měl dělat? Proč bych ti měl věřit?“ ptal jsem se otráveně.

„Když jsem včera odmítla jít s chlapem, kterého mi vybral, tak mne zbil,“ řekla tiše a výmluvně poodhrnula límeček blůzky. Na levé klíční kosti měla pěknou modřinu. Neměl jsem v úmyslu se citově angažovat, ale přesto jsem pocítil zlost.

„Proč nejdeš na policii?“

„Nejde to, hlídá mě,“ šeptla a naznačila mi pohledem ke dveřím baru, kde seděl mladý silný muž s několika zlatými řetězy na krku. Při pohledu na něj mne zamrazilo… Ten by dokázal vymlátit duši nejen z této dívky…

„Jak ti to pomůže, když tě vezmu sebou na pokoj?“

„V noci se mi snad podaří odejít nepozorovaně z hotelu a vrátit se k rodičům…“

„Můžu ti věřit?“ zeptal jsem se.

„Neboj. Slibuji, že budu hodná…“ usmála se.

Vstali jsme od stolku a jako veselý pár jsme se vydali ke mně nahoru na pokoj. V zádech jsem cítil pohled pasáka mé nové známé. Přímo jsem cítil spokojený úsměšek na jeho tváři…

„Mohu se zajít osprchovat?“ zeptala se Lenka, když jsme se ocitli na pokoji.

„Jistě. V koupelně najdeš čistý ručník,“ souhlasil jsem.

Lenka za sebou zavřela dveře oddělující pokoj od malé předsíňky vedoucí do koupelny a začala se přímo v ní svlékat. Viděl jsem to skrz mléčné sklo ve dveřích. Odložila svou blůzku a já jsem ve světle procházejícím skrz sklo spatřil křivky jejích ňader… Napadlo mě, že bych ji neměl takto podhlížet, ale nedokázal jsem odtrhnout oči od vzrušující stínohry…

„Sakra,“ pomyslel jsem si, „měl bych asi přehodnotit své zásady,“ měl jsem chuť otevřít dveře a vzít ji do náruče. Dobře jsem však věděl, že to neudělám a že se raději budu cítit jako trouba, co neumí využít šance, kterou mu situace naskytla…

Když se Lenka osprchovala, neobtěžovala se opětovným oblékáním a jen v ručníku vešla za mnou do pokoje. Vyvedla mě tím poněkud z míry a ještě víc mě překvapila, když vklouzla pod peřinu na mé posteli a již nepotřebný ručník odhodila na židli…

„Co tak koukáš, jako by ti uletěly včely?“ smála se pobaveně. „Vlez si sem za mnou. Je tu pěkně teplo a útulně.“

„To ne-nejde,“ zakoktal jsem, „nevyhledávám dobrodružství na jednu noc.“

„Jsi snad panic?“ zasmála se. Když ale viděla, že se mě dotkla, řekla: „Promiň, někdy mi ta pusa jede víc, než je zdrávo.“

„Jsi hodný,“ mrkla na mne smířlivě velkýma hnědýma očima. „Málokdy dívka jako já má to štěstí potkat kluka, který nestojí jen o její tělo… Oceňuji to.“

Chvíli jsem přemýšlel, je-li to, co říká, skutečně pro mne kompliment či zda mi jen dává za pravdu, že jsem ňouma, který to s holkami neumí. Dospěl jsem však rychle k závěru, že tuto otázku nevyřeším a tak jsem řekl: „Díky. Myslím, že přespím v křesle.“

„Neblázni, já nekoušu,“ pohodila rozpuštěnými vlasy. „To raději budu spát v křesle já…“ odkryla peřinu a chtěla vstát…

„Tak dobře,“ souhlasil jsem a opět jsem přikryl její krásné tělo. Byla velmi svůdná, ale nějaký vnitřní hlas mi říkal, že to není děvče pro mne… Zašel jsem se umýt a převléci se do svého nočního úboru. Pak jsem zhasnul a vlezl si k ní pod peřinu. Lenka se sice ke mně hned přivinula svým žádoucím tělem, ale už se mě nepokoušela svádět. Byla velmi unavená a tak rychle usnula v mém objetí. Bylo to pro tuto chvíli asi krásnější než milování, protože jsem věděl, že se v mé blízkosti cítí po dlouhé době alespoň na chvíli v bezpečí…

Nad ránem, když byla ještě tma, pocítil jsem v polospánku, že Lenka vstává. Něžně mě pohladila po vlasech a políbila na čelo. Pak se v chodbičce oblékla a tiše vyklouzla ze dveří… Poslední, co jsem slyšel, bylo její tiché „Díky…“ a pak už jen klapání jejich podpatků venku na chodbě. Najednou mi bylo bez té malé uličnice a svůdnice smutno. Věděl jsem, že se už s ní nikdy nesetkám. Přesto jsem o ní cítil velkou obavu. Co když na ni ten pasák venku přece jen čeká? Té holky by bylo škoda…

Rozhodl jsem se, že se za ní podívám. Nevstal jsem však z postele, ale naopak jsem upadl zpět do spánku. Po chvíli jsem si uvědomil, že sním. Představil jsem si, jak se vznáším nad postelí ve svém pokoji. Nejprve jsem měl s tou představou problémy, ale po chvíli soustředění už jsem měl ten správný pocit. Přiměl jsem se podívat ze shora na svou postel a uviděl jsem své spokojeně oddychující tělo. Bylo to v pořádku. Byl jsem neskutečně svobodný…

Jak myšlenka jsem prolétl pokojem, chodbou kolem schodiště svištivě dolů až do vstupní haly hotelu. Dívka už tu ale nebyla. Zahlédl jsem ji až venku před hotelem, jak se vystrašeně rozhlíží a kvapně pospíchá liduprázdnou ulicí na nejbližší autobusovou zastávku. Zdálo se, že ji nikdo nesleduje. Pak se však od chodníku odlepilo drahé luxusní auto a pomalu ji dojelo…

„Spěcháš někam,“ ozval se z okýnka nepříjemný hlas.

„Nech mě být! Jedu domů!“ vykřikla polekaně Lenka.

„Něco mi dlužíš, holčičko! Doufám, že si toho kořena zkasírovala!“

„Ne, byl to přítel! Já to dělat nebudu!“ odvětila.

„Tak lehko se z toho děvče nevykroutíš,“ vyštěkl pasák a vtáhl nešťastnou dívku do auta. Auto zrychlilo a mířilo někam ven z města. Jelo velmi rychle, ale já jsem byl rychlejší. Cítil jsem závratné potěšení z rychlého letu a velkou zlost nad počínáním toho muže…

Auto zastavilo u jedné vilky na okraji města. Muž vtáhl vzpouzející se dívku za pomocí hrubé síly a pár pohlavků do domu, aniž by byla schopna si přivolat pomoc. Zamkl za nimi dveře, aby mu nemohla utéct. Zavřené dveře však pro mne neznamenaly víc, než trochu hustší prostředí, které mi ale nemohlo zabránit ve vstupu. Byl jsem uvnitř a to pro toho muže nebylo skutečně dobré, protože překročil všechny meze slušnosti…

„Když to s tebou nejde po dobrém, půjde to po zlém,“ řekl a udeřil Lenku. Pak nasypal na okraj skleněného stolku trochu bílého prášku a jemně ho rozmělnil. „Šňupni si, ty děvko!“

„Né, né, já nechci,“ bránila se, ale on ji neposlouchal. Nejprve si šňupl pořádně sám a pak ji násilím za vlasy táhl ke stolku…

„Neměl bys ji nutit, když nechce,“ řekl jsem. Myslím, že neslyšeli můj hlas, ale přesto ho dobře cítili, protože sebou oba polekaně trhli. Rozhlíželi se kolem sebe, ale neviděli mne.

„Co to bylo? Jako by někdo promluvil?“ podivila se Lenka.

„Nevím, ale jestli tu někdo je, zabiji ho!“ pohrozil mladík a vytáhl zpod svého saka zbraň. Ostražitě se rozhlížel a prohlížel pokoj, ale ať hledal, jak chtěl, nikoho nenašel. Nakonec ho to přestalo bavit a opět zbraň skryl. „Něco se nám zdálo,“ zamračil se.

„Pusť mne Petře! Jdu domů!“ pravila rozhodně Lenka.

„Tak to ne holčičko! Mne se už nezbavíš. Budeš makat!“ naštval se. „Myslím, že si tě hned otestuji!“ uchopil hrubě Lenku za ramena a mrskl ji na postel. Klekl si nad ní a roztrhl jí blůzku. Přes její odpor z ní strhl podprsenku a obnažil její kulatá ňadra, která se poplašeně dmula pod klíčními kostmi. Křičela a bránila se, ale proti jeho síle neměla šanci. Rukou se jí snažil vyhrnout sukni a stáhnout kalhotky…

Neměl jsem v úmyslu čekat, až té dívce opravdu ublíží. Věděl jsem moc dobře, čeho jsem jako duch schopen. Do poslední chvíle jsem však doufal, že toho nebudu muset použít. Cítil jsem vztek a plno negativní energie kolem sebe. Nasával jsem ji, abych ji mohl vrátit. Nebyl jsem už jen lehký neviditelný duch, stával se ze mne temný stín, který odsával energii z okolí. Byl jsem temná noční můra, která se chystala zaútočit…

V pokoji se začalo ochlazovat. Studený vánek pohnul závěsy. Světlo se rozblikalo a pak se náhle jedna žárovka teplotním pnutím s pronikavou ranou roztrhla a její střepy se rozletěly po pokoji. Pasák strnul a zvedl oči od Lenčiny odporem zkřivené tváře. Její zrak zaujal temný stín stojící kousek před ním. Ten stín se k jeho zděšení začal neslyšně přibližovat, jakoby plul vzduchem. Bylo podivné, že neviděl nic, co by připomínalo nohy. Přesto se k němu natáhla jakási temná ruka. Otřásl se chladem, který z ní sálal…

„Panebože, co to je?“ zděsil se. Slyšel něco o duších a strašidlech, ale nikdy na ty babské povídačky nevěřil. Důležité pro něho bylo jenom to, na co si mohl sáhnout. Na nějaké city či pocity nikdy nedal. To bylo pro ty druhé, ty slabé, kterými pohrdal. Pro ty, kteří si nedokáží vzít to, co chtějí… Nyní měl pocit, že si pro něj přišla sama smrt. Necítil ničí dotyk, ale přesto ho něco mrštilo dozadu, až odletěl od těla dívky, kterou chtěl znásilnit, do rohu místnosti…

„Není to dobré brát drogy,“ pocítil opět hlas. „Člověk pak vidí něco, co si myslí, že není.“

„Kdo jsi? Co chceš?“ vykřikl Petr a snažil se odplazit pryč z pokoje. Jeho tělo ho však nechtělo poslouchat. Bylo těžké a nedalo se s ním pořádně pohnout…

„Přišel jsem ti něco vrátit. To je myslím tvoje,“ setřásl jsem ze sebe temnotu, kterou jsem nasál a kterou prve kolem sebe šířil. „Jednou by se k tobě stejně vrátila,“ poznamenal jsem… „Věř mi, později by to bylo ještě horší…“

Mladík zmobilizoval zbytky svých sil. Vrhl se ke dveřím a roztřeseně se jal odmykat, aby ho ten temný stín nedostihl. Zdálo se, jakoby si najednou celý svůj život zpětně naráz vybavil a dostal z něho strach. Temnota ho však obklopila a nalepila se na něj. Vyběhl ven a snažil se ji setřást, jako by ho honilo hejno včel… Běžel po ulici několik desítek metrů, křičel a máchal rukama jako pomatený… Pak u něj zastavila policejní hlídka projíždějící kolem…

„Máme tu nějakého šíleného feťáka. Zdá se, že mu to úplně vyžralo mozek,“ hlásil jeden z policistů do vysílačky, zatímco druhý již zpacifikovaného Petra v poutech tlačil na zadní sedadlo jejich služebního auta…

„Co se to stalo?“ koktala Lenka v šoku a snažila se dát do pořádku svůj oděv. Myslím, že mne neviděla, i když možná cítila moji přítomnost. Bylo lepší, že nevěděla a nechápala, co se právě stalo. Přál jsem jí, aby už nikdy nemusela prožívat to, co dnešní ráno. Svítalo a já jsem měl nejvyšší čas vrátit se nazpět do svého těla…

Malá ztracená dívka
Štítky:

Napsat komentář