Lyžařský kurs

Nedávno jsem se byl podívat na zakončení lyžařského kursu svého mladšího ještě školkou povinného dítěte. Malí bobci, včetně toho mého, sjížděli suverénně menší svah s rukama pěkně na kolenou. Jen sem tam někdo z nich upadl, aby hned vstal a pokračoval opět skoro elegantní jízdou ze svahu dolů. Rodiče byli nadšeni a já jako jeden z nich, jsem přemýšlel, jak může mít tak nešikovný otec tak šikovné dítě.

Možná to bylo tím, že jsem se svého prvního lyžařského kursu, stejně jako řada mých spolužáků, zúčastnil až na střední škole. Do té doby jsem byl pouze příležitostný samouk. Rodiče mě vybavili skoro novými lyžemi se snad bezpečnostním vázáním, lyžáky a sadou vosků na lyže, které většinou fungovaly jako dokonalé lepidlo na sníh.

Po příjezdu na ubytovnu s jednou centrální budovou a řadou přidružených chatek jsme se rozdělili na chatky, rychle si vybalili a pak pod vedením instruktorů a našich profesorů z gymnázia jsme vyrazili hledat po okolních kopcích sníh. Kupodivu totiž žádný právě nebyl a zasněžování sjezdovek tehdy ještě nebylo v módě. Slušný pochoďák měl zřejmě za úkol nás pouze před večerem unavit, protože na žádnou větší hromadu sněhu jsme nikde nenarazili a to bychom jistě zjistili i rozhlédnutím se po okolních kopcích od naší chatky.

„Dávej pozor,“ ozval se za mnou hlas instruktora Bednáře a jeho ruka mne odsunula od okraje strmého svahu, po němž jsem dosud bezstarostně kráčel. „Ty jsi Straka?“

„Ano,“ přisvědčil jsem překvapen, že zná moji maličkost.

„Profesor Vojnar mi doporučil, abych si dal na tebe pozor.“

„Proč?“ nechápal jsem, proč má zrovna náš tělocvikář o mne starost.

„Prý jsi nebezpečný sobě i ostatním,“ řekl Bednář bez toho, aby projevil větší porozumění radě, které se mu dostalo.

Já jsem pochopil, odkud vítr fouká. Vojnar mi zřejmě ještě nedokázal odpustit poslední hodinu tělocviku a zřejmě i některé ty předchozí. Posledně jsme cvičili hrazdu a kruhy. Trochu se mi nepovedl výmyk na hrazdě. Nepovedlo se mi přetočit přes tyčku a tak jsem na hrazdě postavil krásnou svíčku. Chvíli mi nebylo jasné, jak dál, a tak jsem se v pozici hlavou dolů pustil. Tyčka zaduněla a já se zřítil. Když to Vojnar viděl, sjel pozpátku v šoku z koně, z něhož vše po generálském způsobu dosud pozoroval. Myslel si totiž, že musí být po mně. Nebylo. Chvíli potom jsme se přesunuli na kruhy a Vojnar se pro jistotu rozhodl mi dávat osobně záchranu. Vymrštil jsem nohy a elegantně jsem se na kruzích přetočil. Mělo to jen ty drobnou vadu, že se profesor držel za ústa, do nichž jsem nedopatřením nějak nakopl, ale ujišťoval mne, že to bylo v pořádku. To, že jsem ho trochu dříve při fotbalu napnul míčem mezi nohy nebo mu upustil kouli na vrh na nohu, již bylo jistě zapomenuto.

Po návratu na chatky kupodivu začalo sněžit. Zima se přece jen dostavila a to znamenalo, že lyžařský výcvik nestrávíme v klidu na chatkách zabráni do oblíbených taroků. Druhý den bylo již venku sněhu více než dost, a tak jsme mohli být roztříděni do družstev dle naší lyžařské erudice. Vzhledem k tomu, že jsem svah zdolal pouze s jedním efektním pádem, dostal jsem se do třetího družstva. Nebyli jsme tam žádní skvělí lyžaři, ale alespoň jsme už někdy stáli na lyžích na rozdíl od některých individuí, která vytvořila družstvo čtvrté. Raději jsme s naším instruktorem skupinu těchto lyžařských zombií rychle opustili a vyrazili užívat si lyžařských slastí.

Na kopec nás bez větších ztrát vytáhla lanovka. Nahoře se instruktor správně rozhodl, že povede výuku raději na méně frekventované části sjezdovky. Tam uplácal ze sněhu malý můstek a na něm nám názorně předvedl, jak máme překonávat terénní nerovnosti. Na můstku se přikrčil a hned za ním se opět vyrovnal, aby příliš neskočil, a elegantně o kousek níž zabrzdil. Byla to radost ho sledovat.

Zdálo se to snadné. Rozjel jsem se z kopce dolů, na můstku jsem se propnul jako struna a letěl jsem… Bednář na mně zíral v němém úžasu. Ač se domníval, že stojí dostatečně daleko a přestože to byl velký a silný chlap, když jsem vedle něj dopadl, sklátil se jako by ho někdo podťal sekerou. Zásah živým torpédem nečekal.

Jak velké sněhové koule jsme se sunuli svahem dolů a vzduchem vířili naše lyže a hole. Když jsme se vyhrabali ze sněhu, oba jsme vypadali jako sněžní muži.

“Promiňte, já nerad” omlouval jsem se a rychle jsem šplhal zpět na kopec pryč z dosahu rozezleného pedagoga.

“Nic se nestalo,” zaskřípal zuby Bednář, i když to tak nevypadalo.

Pak jsme se učili jezdit slalom mezi pomyslnými tyčkami. Instruktor byl zjevně spokojen. Šlo mi to celkem dobře, a tak jsem se rozhodl, že mu předvedu, jak umím zastavovat v plné rychlosti na místě. Nepovedlo se… Zastavení vypadalo jako ráz pružných koulí. Já jsem sice zastavil o Bednáře celkem dobře, ale on se zastavil, až o pěkných pár metrů níž v nezvyklé poloze. Pro jistotu jsem nečekal, až se vzpamatuje a rychle jsem opět šlapal do kopce.

“Straka! Ještě jednou a jste mrtvý muž!” řval po mně ze země, ale naštěstí neměl sílu mě pronásledovat.

“Nebojte, už se to nestane!” uklidňoval jsem ho.

“Raději si dám na vás pozor!” ujistil mě.

“Ty dneska válíš,” chválil mě Standa. “To by nikdo jiný nedokázal.”

Od této chvíle nás instruktor bedlivě a ostražitě sledoval. Když se konečně přiblížil čas návratu na chatu, Bednář podlehl předčasnému optimismu. Dal nám pokyn, abychom pomalu, na to slovo kladl důraz, sjížděli za ním po sjezdovce dolů. A tak jsme se rozjeli po svahu jako křižující se střely dum-dum k nemalé radosti náhodných lyžařů i samotného instruktora, který se jen díky své dovednosti zdařile vyhýbal několika zvlášť iniciativním jedincům, kteří se mu udržovali v těsném závěsu.

Pomalu, ale jistě, jsme se rovnoměrně rozvrstvili po celé sjezdovce. Našinci mizeli v závějích sněhu, v přilehlém lesíku a podobně, jak se komu líbilo. Já jsem fičel přímo dolů. Po cestě jsem sejmul Víťu a ten zase Bednáře. Doufám, že si to tentokrát nenechal líbit… To už jsem bohužel neviděl, protože jsem se musel vyhnout dvěma stromkům a přeskočit malý potůček zasahující do sjezdovky.

Dole jsem měl menší problémy. Prořítil jsem se kolem fronty na vlek jak sněžný fantom a směřoval jsem přímo k cestě pod vlekem, kde stál solidní plaňkový plot. V poslední chvíli jsem strhl lyže a v oblaku sněhu jsem jako borec zastavil. Konečně jsem si vydechl, nasadil jsem hrdý výraz a ledabylým přešlapováním jsem se snažil skrýt klepoucí se nohy.

Pohlédl jsem na svah, abych zjistil, kde jsou mí kolegové. Petr s Mirkem stáli o několik desítek metrů výš a křičeli něco na slečnu ještě o kousek výš, která uprostřed svahu prováděla na sobě drobné kosmetické úpravy. Chvíli jsem nechápal, co jí hrozí, až jsem spatřil Luboše, jehož dráha musela nutně procházet místem, kde stála ta nešťastnice. Lubošovým problémem byly obloučky a tak jezdil šusem dolů, dokud se nevyskytla vhodná překážka na zastavení.

“Debile, neumíš jezdit?!” vykřikla ta něžná dívka po absolvování několika kotrmelců v oblacích jiskřícího sněhu.

“Neumím, opravdu ne” šeptl nesměle Luboš a ujížděl raději z její blízkosti s podivně pokroucenými holemi.

Mezitím dojel poněkud pochroumaný Víťa a zastavil na konci do svahu zatočené řady k vleku, která se hned po té poskládala jako domino.

Bednář, který naše řádění němě pozoroval, dělal, že nás nezná a šel si koupit do stánku s občerstvením placku rumu. Když ještě naše děvčata společně podebraly hůlkami nějakého neslušného staršího pána, podlehl záchvatu tichého smíchu a povznesen již nade vše, vedl nás nejkratší cestou k naší chatě. Cestou jsme ještě potkali naše čtvrté družstvo, jehož instruktor vypadal na člověka, jehož právě vytáhli zpod laviny.

Zdálo by se, že všem útrapám bylo pro ten den konec. Nebylo. Někoho totiž napadlo uspořádat diskotéku v jídelně na hlavní budově. Stoly byly odsunuty ke stěnám, aby se vytvořil prostor pro taneční parket. Z kazeťáku napojeného na silné bedny se ozýval jeden hit za druhým a odvážnější studenti se již za chvíli svíjeli na parketě pod dozorem pedagogů, kteří popíjeli v rohu místnosti snad, aby spláchli špatné vzpomínky na dnešní den.

Chvíli jsem si dodával odvahu a pak jsem také vyrazil na parket. Nedá se říct, že bych nějak toužil uplatnit své taneční umění, které jsem dosud nezískal. Delší dobu jsem však již byl zamilovaný do Pavly s vedlejší třídy. Občas jsem ji na chodbě školy pozdravil nesmělým „čau“, a když o mě zavadilo alespoň pohledem, cítil jsem se v sedmém nebi. Dodal jsem si odvahy a šel jsem ji vyzvat k tanci hrdinným: Půjdeš tančit?“ Kupodivu šla, i když se všechny její kamarádky začaly jedna na druhou pobaveně šklebit a ona zase na ně.

Na parketě jsem se sice snažil o duchaplnou konverzaci větami jako: „To je ale pěkná skladba. Tancuješ ráda?“ Na to ona odpovídala jen „Hihi, haha,“ a pak pro změnu zase „Hihi, haha,“ a tlemila se mi přes rameno na své kamarádky. Po pěti minutové skladbě jsem byl zpocený, jako bych kácel v lese stromy, a byl jsem vděčen, že na chvíli přestala hrát hudba a já mohl vrátit svou tajnou lásku k jejím řehnícím se kamarádkám a pak jsem zbaběle opustil sál. Mého ponížení však ještě nebyl konec.

„Straka!“ ozval se za mnou hlas Bednáře, který byl už zřejmě v poněkud veselejší náladě. Zřejmě se mi přišel mstít. Nemýlil jsem se. Doposud seděl u stolu spolu s profesorem Vojnarem a dalšími pedagogy. Vzhledem k tomu, že se dobře bavili, když Bednář zvláštně gestikuloval, předváděl různé skoro lyžařské pózy a přitom ukazoval mým směrem, pochopil jsem, že se zřejmě baví na můj účet.

„Ty budeš první milovník,“ zvolal nadšeně, když přistoupil blíž a snažil se mi připnout na krk motýlka, kterého bůhvíkde splašil. V sále byla totiž hned po mém odchodu vyhlášena soutěž párů, do níž mě z čiré zlomyslnosti přihlásil. Dokonce mi našel i novou partnerku. Nebyla špatná – bohužel utekla hned po tom, co se dozvěděla, o co v soutěži jde. Úkolem bylo partnerku nalíčit pomocí zapůjčených šminek a pak jsme měli soutěžit v tanci. Tajně jsem doufal, že útěkem partnerky moje účast v soutěži skončila. Mýlil jsem se.

Pro změnu profesor Vojnar se ujal iniciativy a zneužil svou autoritu pedagoga, aby mi násilím přitáhl jinou partnerku. Nebyla tak hezká, ale pro změnu byla povolná. Usedla na židli a poddala se osudu. Ohlídl jsem se na ostatní dva páry. Kluci se snažili na tváře děvčat kreslit různá srdíčka, sluníčka, květinky, hvězdičky a jiné hovadinky. Já jsem přemýšlel jen chvíli a inspirace se dostavila. Pod vlivem impresionismu jsem začal na tvář partnerky štětečkem nanášet jednu vrstvu barvy za druhou ve stylu „patláma, patláma.“ Za chvíli jsem byl hotov. Úspěch se dostavil v momentě představení našich výtvorů. Moje zombie zvítězila na celé čáře. Vítězství bylo tak jednoznačné, že jsme zvítězili i v taneční soutěži párů. Byl jsem nejen hrdinou dne ale i večera. Jen ta holka mě už pak jaksi nechtěla znát.

Další den jsem doufal, že moje hvězda bude dál stoupat a postoupím z třetího družstva do druhého. To se však bohužel nestalo. Mohl za to blbý trs trávy. Trénovali jsme s Bednářem sjezd šusem z kopce s tím, že jsme se měli zastavit výjezdem do protějšího kopce. Já jsem se zastavil dokonale. V plné rychlosti jsem sfičel z kopce a začal jsem vyjíždět do protikopce, když kde se vzal, tu se vzal, objevil se trs trávy, který se dosud ukrýval pod sněhem. Lyže se zastavily, ale já ne. Země se vztyčila a udeřila mne do hlavy. Když jsem se opět postavil a hvězdičky poletující kolem mé hlavy zmizely, zjistil jsem, že mi chybí špička lyže. Zůstala v tom trsu trávy. Instruktor Bednář uznale pokýval hlavou a informoval mne, že technický prvek, který jsem právě předvedl, se v odborném lyžařském slangu nazývá „hodit tygra“.

A tak místo toho, aby se ze mě stal lyžař, zaučil jsem se jako pomocná síla u vleku a pomáhal zachraňovat nemehla z čtvrtého družstva, kterým utekla kotva již po prvních pár metrech po nasednutí. Největší srandu měl ze mě můj kolega Standa. Naštěstí již druhý den si také skočil tygra a tak jsme pomáhali u vleku dva.

It's only fair to share...Share on Facebook
Facebook
Share on Google+
Google+
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on LinkedIn
Linkedin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *