Jestliže elektromagnetické pole mozku ovlivňuje rozvinutí psychických obsahů tak, že toto rozvinutí zesiluje a působí na obsahy, které mají tendenci být samy o sobě rozvinuté, znamená to, že působí především na obsahy, které jsou součástí našeho vědomí. Tyto obsahy má tendenci lokalizovat.

Naše vědomé ego může tedy být do velké míry lokálně svázáno s určitou částí našeho mozku. Je schopno vnímat pouze ty informace, které po synapsích doputují až do tohoto centra. Tato formulace ale není přesná. Spíše musíme říct, že naše vědomé ego je rozšířené všude tam, kam mu to nervové spoje vedoucí od jeho mozkového centra dovolí. Přerušíme-li je, naše vědomí se z dané oblasti stáhne.

Nevědomé (svinuté) obsahy psýché budou naopak mnohem méně lokalizovatelné a jejich provázanost s určitou konkrétní části mozku bude mnohem menší. Obsahy, které se váží k nám jako individuu (třeba naše vzpomínky), nebudou uloženy někde lokálně v mozku, ale budou svázané pouze s nějakou částí našeho mozku či mozkem jako celkem. Některé obsahy (zapomenuté – svinuté vzpomínky) mohou ztratit vazbu na náš mozek zcela. Mohou však být obnoveny, pokud se na ně skrze asociace opět naladíme. Stáhneme si je z prostoru podobně, jakoby si počítač stahoval data z webového kyberprostoru do své interní paměti.

Jako každý kvantový objekt má psýché vlnový charakter. Je zřejmé, že jako celek kmitá – vibruje. Čím více má energie, tím rychleji. Zároveň musí kmitat i všechny obsahy v ní rozvinuté a dokonce i ty svinuté. Do nosného rychle kmitajícího signálu se dají namodulovat signály o nižší frekvenci, které mohou nést informaci. Na tomhle principu pracuje rádio, televize i mobilní telefony. Psýché tak může představovat obrovský soubor vlnění o různých frekvencích a amplitudách, které charakterizují její jednotlivé obsahy i celou psýché.

Obsah rozvinující se na základě vnějšího nebo i vnitřního pod­nětu v naší mysli interferuje se všemi obsahy, které mají podobnou spektrální charakteristiku. Skládáním dvou vlnění o blízkých frekvencích vznikají zázněje – rázy – balíky energie. Podobné se rozvinuje podobným – v mysli se objevují asociace s podnětem, který je vyvolal. Výsledný obraz v naší mysli není nikdy čistý – obsahuje vjem a asociace. Proto také podléháme tak snadno optickým iluzím – stejný podnět může vyvolat v naší mysli zcela odlišné asociace. Stačí se jemně přeladit.

Jsme velmi citliví na různé frekvence, které se objevují v naší mysli. Barvy světla nás mohou uklidňovat nebo naopak aktivizovat. Zvuky, které slyšíme, můžeme vnímat jako melodické, ale také jako nepříjemný hluk. Kdyby naše mysl pracovala na principu počítače, paleta různých frekvencí by se mu měla jevit zcela nezajímavá, pokud by nenesla pro něj dekódovatelnou informaci. Neměla by v něm vyvolávat žádné pocity a asociace ale spíše výpočetní chaos.

Mluvíme o harmonii duší, o souznění srdcí, o naladění se na stejnou vlnu nebo o harmonických a disharmonických vztazích nebo o schopnosti či neschopnosti se s někým sladit. Možná to nejsou jen prázdné slovní obraty, ale odraz naší vnitřní podstaty. Schopnost „naladit se“ na stav, v němž se nachází někdo jiný, je jako kdybychom byli schopni „dostat se do jeho kůže“.

Nejsme-li se schopni naladit na toho druhého, nesdílíme jeho pocity, necítíme jeho bolest, nemáme žádnou empatii, jsme od okolí izolovaná bytost, která si není vědoma bolesti, jež může svým jednáním působit jiným. Naopak, rezonují-li naše osobní zkušenosti a představy s vjemy přicházejícími z vnějšku, nacházíme-li v sobě pocity, které odpovídají pocitům jiných lidí, tak se stáváme více vědomými a citlivými k svému okolí.

Zamilujeme-li se do jiného člověka, není to proto, že by nám jeho přítomnost narušila chemickou rovnováhu někde v mozku, ale znamená to, že naše vnitřní představa optimálního partnera se dostala do rezonance s obrazem osoby, do níž jsme se právě zamilovali. Hluboká láska pak může být projevem skutečného sladění dvou lidských myslí, kdy blízkost partnera nám dodává psychickou sílu, způsobuje, že se cítíme příjemně a čas pro nás plyne velmi rychle. Hormonální reakce těla je pak až druhořadá. Zesiluje to, co již existuje.

Skládání vlnění a rezonance je tedy třetí možnost, jak může dojít k rozvinutí a lokalizaci nějakého obsahu v naší mysli. Je to způsob, jak dokážeme vzpomínat – znovu vyvolat a odtvořit to, co již jednou bylo v naší psýché rozvinuto. Díky této schopnosti se dokážeme učit a vyvíjet se. Při vzpomínání nehledáme nějakou sekvenci dat jako počítač, ladíme se na informaci svinutou do časoprostoru a znovu ji ve své mysli rozvinujeme.

Tato myšlenka je v souladu s představou britského biologa Ruperta Sheldraka, který tvrdí, že paměť není obsažena v mozku ale v informačním poli vesmíru. Při vzpomínání se ladíme na stav, v němž jsme se nacházeli někdy v minulosti, a rozvinujeme ho ve své psýché. Tato myšlenka je sice odvážná, ale mohla by být v principu správná.

Lokalizace psýché
Štítky:    

Napsat komentář