Filón Alexandrijský, židovský řecky píšící filosof a teolog, se pokusil uvést do souladu židovskou víru s řeckou filosofií. Představoval si boha určitým způso­bem osobního, ale zároveň nepop­satel­ného lidskými slovy, vy­my­kajícího se našim představám a neucho­pitelného jakoukoli ideou.

Základem tohoto spojení je tzv. „logos“ (slovo) „rozumový princip vesmíru“ a „Zákon Přírody“ pro všechny lidi a veškerou hmotu. Logos představuje „Pojivo Vesmíru“, které nemůže nic rozbít. Byl zde dříve než lidstvo i vesmír. Představuje sílu, která prostupuje hmotu a skrze niž probíhá tvoření. Logos se podobá budhistické představě dharmy. Poznáme-li Logos, porozumíme božím záměrům, boží podstatě a dosáhneme osvícení.

Božská část naší duše se musí vyrovnat s nízkými zvířecími pudy, instinkty a chtíči v nás a ovládnout je. Logos v nás se musí rozvinout, aby se opět dostal do kontaktu s božským Logem.

Logos znamená schopnost nést informaci, mít tvar, mít ideu, mít tvůrčí záměr. Logos dává realitě smysl a řád. Propojuje to, co je dole i to, co je nahoře – propojuje celý vesmír prostorově i časově. Logos dělá lidi lepšími. Spojuje to, co bylo rozděleno. Dává lidem sounáležitost s jinými lidmi, přírodou a vesmírem. Logos znamená také Slovo v evangeliích:

Na počátku byl Logos, Logos byl u Boha a Logos byl Bůh. Všecky věci skrze ně učiněny jsou a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest. A logos to tělo učiněno jest a přebývalo mezi námi. Viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce, plné milosti a pravdy.

Jan 1.1, 1.3, 1.14

Jan ve svém evangeliu považuje Ježíše za vtělení Logu. Filosofický princip tak získal konkrétní rozměr. Ježíš je chápan jako prostředník mezi Bohem a lidmi (syn boží) přinášející poselství lásky, štědrosti, sounáležitosti a tolerance. Janovo evangelium je poslední z biblických evangelií a dává Ježíši nejvíce mystický význam ze všech. Logos jako princip, se díky jeho pojetí, vytratil z povědomí lidí a stal se pouze části pří­běhu o Ježíši, který se stal Kristem.

Není mým cílem věnovat se náboženským otázkám ani propagovat či hanět nějaké náboženství. Není jejím účelem řešit otázku, kolik pravdy či naopak výmyslů jednotlivá náboženská učení obsahují. Zabývá se pouze otázkou, zda v principu může existovat cosi, co nazýváme duší a zda může existovat duchovní svět a duše svázána s vesmírem jako celkem.

Přesto stojí za zmínku zvláštní jevy, které, dle evangelií a to nejen kanonických, provázely vtělení Logos do těla dítěte, které se mělo právě narodit a vstoupit do dějin jako Ježíš Nazaretský, a také jevy provázející jeho smrt na kříži.

Narození tohoto muže zvěstovala dle legendy tzv. Betlémská hvězda. Její objevení se nebi bylo pro mudrce (učence – astrology) z východu tak významné, že je přimělo, aby se vydali na dlouhou cestu poklonit se novému králi – dlouho očekávanému mesiáši. Je zajímavé, že v roce 6-7 př. n. l., kdy se Ježíš zřejmě narodil, se skutečně na nebi mohly objevit zvláštní jevy.

Nejednalo se ale o kometu, jak bývá Betlémská hvězda obvykle zobrazována, ale pravděpodobně se jednalo o konjunkci několika nebeských těles. Vhodný den pro zrození spasitele tak nastal 17. dubna roku 6 př. n. l., kdy Slunce, Měsíc, Jupiter a Saturn stály ve znamení Berana.

Fenomén Betlémské hvězdy je zajímavý z několika hledisek. Provázel narození Ježíše a tím mu dal výjimečnost – nezrodil se obyčejný člověk, ale někdo kdo je svázán s kosmickými silami. Mudrci z východu si byli schopni toto znamení správně vyložit a dokonce podle něj místo zrození mesiáše najít. Jeho narození provázelo světlo ve formě světelného mraku.

Během posledních tří hodin Ježíšova utrpení na kříži se pro změnu země, podle několika evangelií, neočekávaně ponořila do tmy. V té době však nemohlo dojít k zatmění Slunce, které by toto dokázalo. Pokud sluneční paprsky nebyly zastíněny Měsícem a Slunce po dobu tří hodin nepřestalo svítit a záznam o zat­mění uprostřed dne neměl jen symbolický význam, zbývá ještě možnost, že sluneční paprsky byly v blízkosti místa ukřižování absorbovány dříve, než dosáhly zemského povrchu.

Vzhledem k tomu, že k zatmění došlo ve chvíli, kdy Ježíše opustila jeho božská síla – duch, Logos, Kristus, znamenalo by to, že se nejednalo o něco abstraktního, nehmotného, ale o něco velmi konkrétního a fyzického. Ve chvíli opuštění těla měl duch nedo­statek energie a byl rozmazán v širokém prostoru. K obno­vení svého původního stavu, potřeboval energii a tu byl schopen získat ze světla, k jehož zdroji zamířil.

Podle knihy: Nový pohled na lidskou duši a vědomí (tiskem 2016, verze pro čtečky)

Logos
Štítky:

Napsat komentář