Logos

Filón Alexandrijský, židovský řecky píšící filosof a teolog, se pokusil uvést do souladu židovskou víru s řeckou filosofií. Představoval si boha určitým způso­bem osobního, ale zároveň nepop­satel­ného lidskými slovy, vy­my­kajícího se našim představám a neucho­pitelného jakoukoli ideou.

Základem tohoto spojení je tzv. „logos“ (slovo) „rozumový princip vesmíru“ a „Zákon Přírody“ pro všechny lidi a veškerou hmotu. Logos představuje „Pojivo Vesmíru“, které nemůže nic rozbít. Byl zde dříve než lidstvo i vesmír. Představuje sílu, která prostupuje hmotu a skrze niž probíhá tvoření. Logos se podobá budhistické představě dharmy. Poznáme-li Logos, porozumíme božím záměrům, boží podstatě a dosáhneme osvícení.

Božská část naší duše se musí vyrovnat s nízkými zvířecími pudy, instinkty a chtíči v nás a ovládnout je. Logos v nás se musí rozvinout, aby se opět dostal do kontaktu s božským Logem.

Logos znamená schopnost nést informaci, mít tvar, mít ideu, mít tvůrčí záměr. Logos dává realitě smysl a řád. Propojuje to, co je dole i to, co je nahoře – propojuje celý vesmír prostorově i časově. Logos dělá lidi lepšími. Spojuje to, co bylo rozděleno. Dává lidem sounáležitost s jinými lidmi, přírodou a vesmírem. Logos znamená také Slovo v evangeliích:

Na počátku byl Logos, Logos byl u Boha a Logos byl Bůh. Všecky věci skrze ně učiněny jsou a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest. A Logos to tělo učiněno jest a přebývalo mezi námi. Viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce, plné milosti a pravdy. (dle Jan 1.1, 1.3, 1.14)

Jan ve svém evangeliu považuje Ježíše za vtělení Logu. Filosofický princip tak získal konkrétní rozměr. Ježíš je chápan jako prostředník mezi Bohem a lidmi (syn boží) přinášející poselství lásky, štědrosti, sounáležitosti a tolerance. Janovo evangelium je poslední z biblických evangelií a dává Ježíši nejvíce mystický význam ze všech. Logos jako princip, se díky jeho pojetí, vytratil z povědomí lidí a stal se pouze části pří­běhu o Ježíši, který se stal Kristem.

Tato kniha nemá za cíl věnovat se náboženským otázkám ani propagovat či hanět nějaké náboženství. Není jejím účelem řešit otázku, kolik pravdy či naopak výmyslů jednotlivá náboženská učení obsahují. Zabývá se pouze otázkou, zda v principu může existovat cosi, co nazýváme duší a zda může existovat duchovní svět a duše svázána s vesmírem jako celkem.

Přesto stojí za zmínku zvláštní jevy, které, dle evangelií a to nejen kanonických, provázely vtělení Logos do těla dítěte, které se mělo právě narodit a vstoupit do dějin jako Ježíš Nazaretský, a také jevy provázející jeho smrt na kříži.

Narození tohoto muže zvěstovala dle legendy tzv. Betlémská hvězda. Její objevení se nebi bylo pro mudrce (učence – astrology) z východu tak významné, že je přimělo, aby se vydali na dlouhou cestu poklonit se novému králi – dlouho očekávanému mesiáši. Je zajímavé, že v roce 6-7 př. n. l., kdy se Ježíš zřejmě narodil, se skutečně na nebi mohly objevit zvláštní jevy.

Nejednalo se ale o kometu, jak bývá Betlémská hvězda obvykle zobrazována, ale pravděpodobně se jednalo o konjunkci několika nebeských těles. Vhodný den pro zrození spasitele tak nastal 17. dubna roku 6 př. n. l., kdy Slunce, Měsíc, Jupiter a Saturn stály ve znamení Berana.

Fenomén Betlémské hvězdy je zajímavý z několika hledisek. Provázel narození Ježíše a tím mu dal výjimečnost – nezrodil se obyčejný člověk, ale někdo kdo je svázán s kosmickými silami. Mudrci z východu si byli schopni toto znamení správně vyložit a dokonce podle něj místo zrození mesiáše najít.

Ještě zajímavější je světlo ve formě světelného mraku, které mělo provázet zrození Ježíše. Obvykle je mu přisuzován pouze symbolický význam, ale může také vyjadřovat něco velmi reálného, co vypovídá o jeho podstatě. Představme si Krista jako vyspělou duchovní bytost, která je tvořená informací a energií. Světlo při jeho vstupu do fyzického těla by mohlo znamenat, že se tato bytost musela vzdát velkého množství energie a snížit se tak na lidskou úroveň, aby mohla přijmout lidské tělo.

Během posledních tří hodin Ježíšova utrpení na kříži se pro změnu země, podle několika evangelií, neočekávaně ponořila do tmy. V té době však nemohlo dojít k zatmění Slunce, které by toto dokázalo. Pokud sluneční paprsky nebyly zastíněny Měsícem a Slunce po dobu tří hodin nepřestalo svítit a záznam o zat­mění uprostřed dne neměl jen symbolický význam, zbývá ještě možnost, že sluneční paprsky byly v blízkosti místa ukřižování absorbovány dříve, než dosáhly zemského povrchu.

Vzhledem k tomu, že k zatmění došlo ve chvíli, kdy Ježíše opustila jeho božská síla – duch, Logos, Kristus, znamenalo by to, že se nejednalo o něco abstraktního, nehmotného, ale o něco velmi konkrétního a fyzického. Ve chvíli opuštění těla měl duch nedo­statek energie a byl rozmazán v širokém prostoru. K obno­vení svého původního stavu, potřeboval energii a tu byl schopen získat ze světla, k jehož zdroji zamířil.

Nejedná-li se o zveličenou legendu, energie, kterou Kristův duch pohltil, by byla dostatečná k tomu, aby ho lokalizovala do malé oblasti prostoru a stal se z něj skutečně hmotný objekt. Je-li tohle vyšší forma duchovní existence, pak je duchovní svět stejně reálný jako ten náš. Pokud uvolnění Krista ze zajetí lidského těla, způsobilo onu tajemnou tmu, pak to znamená, že existuje mnohem vyšší forma existence, než je ta naše. Nejedná se o nějakou nehmotnou formu existence ale o formu, která je sice stejné podstaty jako ta naše ale na jiné kvalitativní úrovni.

It's only fair to share...Share on Facebook
Facebook
Share on Google+
Google+
Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on LinkedIn
Linkedin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *