Moderní věda nám umožňuje podívat se do mnoha zákoutí vesmírů mimo dosah lidských smyslů. Už víme, jak to vypadá v atomu. Známe uspořádání vesmíru i pravděpodobný způsob jeho vzniku. Pochopili jsme podstatu sil, jež určují uspořádání hmoty i její pohyb v prostoru. Gravitace, elektromagnetické síly, částice či černé díry už pro nás nejsou tak nepochopitelné jako dřív. Zdá se, že jsme objevily skoro vše, co se už objevit dalo.

Jednu věc jsme ale v celém obrovském vesmíru nenašli – nenašli jsme Boha. Někteří lidé jsou možná zklamáni. Jiní věří, že se nachází někde mimo vesmír. Někde, kde ho nemůžeme spatřit. Přesto vidí vše, co se ve vesmíru odehrává. Je všudypřítomný, a přestože je nehmotný dokáže ovlivnit dění kdekoliv ve vesmíru.

Tvrzení o nehmotnosti a nepostižitelnosti Boha jsou ovšem výplodem „čisté“ víry. Nedají se potvrdit ani vyvrátit – dá se jim pouze věřit. Stejně tak můžeme věřit, že Bůh či jeho oddaní poslové k nám přilétají na létajících talířích a ve chvíli posledního soudu zachrání hrstku mu vyvolených členů některé sekty. Uvěřit se dá bohužel čemukoliv. Najít ovšem pevný bod pro svou víru je nesmírně těžké.

Je těžko uvěřit v Boha, kterého nemůžeme najít. Jediný Bůh, který by byl schopen naplnit lidské duše a srdce je skutečný Bůh. Teolog Paul Tillich vyjádřil tuto myšlenku slovy:

Jestliže nemůže být o Bohu řečeno, že existuje způsobem, kterým existuje cokoliv jiného ve světě, pak se nedá o Bohu říci, že skutečně existuje.

Říkáme-li, že je něco hmotné, není to ve skutečnosti hmotné ve smyslu, jak si normálně představujeme. To, že je něco hmotné, znamená, že to zakřivuje prostor. Hmota totiž není nic jiného, než zakřivení prázdného prostoru. Je tedy v podstatě prázdná – „nehmotná“. Může být tedy něco víc „nehmotného“, než prázdný prostor? Zřejmě ne.

Fyzik John Bell odvodil teorém, nesoucí jeho jméno, jež ukázal, že koncepce skutečnosti, která se skládá z oddělených částí pospojovaných lokálními spojeními je nekompatibilní s kvantovou teorií. Zní to složitě, ale v podstatě Bellův teorém ukázal, že vesmír je zásadně vnitřně spjatý, vnitřně závislý a nerozdělitelný. Ve vesmíru neexistují oddělené objekty. To, že se nám různé objekty jeví oddělené, je více iluze našich smyslů, než skutečnost. Z toho plyne, že pokud Bůh existuje, nelze ho vystrnadit někde na periférii mimo vesmír.

Na teorém pana Bella navázal slavný britský fyzik David Bohm svým tvrzením, že vesmír je uspořádán tak, že celek je zahrnutý v každé z jeho částí. Jiný slovy řečeno, existuje způsob, kterým je vesmír obsažen v každé své části. Existuje-li tedy ve vesmíru v nějaké formě Bůh, tvrzení Davida Bohma mu poskytuje atribut všudypřítomnosti.

Vesmír má určité vlastnosti, které nelze pochopit nebo odvodit z jeho jednotlivých částí. Takovou vlastností je například gravitace. Lokalizace její energie není možná. Je to vlastnost celku – celého vesmíru. Podobně se nám může jevit Bůh, budeme-li ho hledat v nějakém místě prostoru, tak ho nenajdeme. Nemůžeme pochopit krásu obrazu z jednoho bodu plátna. Teprve, když se zahledíme na obraz jako celek, tak ji uvidíme.

Lidské tělo není člověk, jako vesmír není Bůh. Bez těla je ale lidská duše jen „nehmotnou“ informací neschopnou cokoliv vytvořit či udělat. Podobně je to s Bohem. Možná je Boží mysl myslí celého vesmíru, Bůh však potřebuje tělo. Zároveň je ale víc jak vesmír. Pokud existuje, představuje ten nejvyšší možný Celek. Pak náš vesmír není jen hromadou neživé hmoty, ale spíše je samou podstatou inteligentního bytí.

Inteligentní vesmír
Štítky:    

Napsat komentář