Iluze nebo skutečnost?

Když se díváme na nějaký film v televizi nebo v kině máme pocit, že sledujeme spojitý tok děje. Přesto film, na němž je tento děj zaznamenán, obsahuje pouze 25 políček na časový úsek jedné sekundy. To znamená, že dvě události následující (rozvinuté) v naší mysli po sobě s odstupem 40 milisekund a méně již přestávají být diskrétní, začínají se vzájemně ovlivňovat a vytvářejí pro subjekt spojitou skutečnost.

Pokud by mozek pracoval jako počítač, znamenalo by to, že z nějakého důvodu provádí interpolaci – ze dvou krajních hodnot vypočítává prostřední. Otázkou je, proč by to měl dělat? Proč by měl provádět nějaký výpočet, který není nezbytný pro přežití organismu? Obraz reality, která se neustále odehrává kolem nás, je mnohem spojitější. Film je vynález starý pouze něco přes sto let. Nic podobného v přírodě neexistuje.

Jsou-li ovšem obrazy okolního světa rozvinuté v naší mysli skutečné, pak dojde-li k jejich dostatečnému přiblížení, prolnou se a složením vytvoří spojitý přechod mezi obrazy rozvinutými v lidské mysli.

Není vše ale tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Představme si, že se nám před očima střídají pouze dvě barvy – modrá a žlutá. Pokud se tyto barvy střídají pomalu, jsme je schopni vzájemně rozlišit. Když se ale rychlost střídání zvýší nad určitou mez, přestaneme vidět dvě barvy, ale uvidíme pouze jednu – zelenou. Ze dvou obrazů (in-forem) v naší mysli se stal jen jeden vytvářený dvěma různými kvanty energie.

Co se však stane, když dva obrazy vzájemně nepřekryjeme, ale necháme je rozvinout se malý kousek od sebe? Představme si, že osvětlíme na okamžik dlouhý asi 150 ms malý bod. Potom na 50 ms zhasneme a následně osvítíme na 150 ms jiný bod ležící kousek od prvního bodu. Znovu zhasneme a opět osvětlíme první bod a tak dokola. Co uvidíme? Kupodivu nám nebude světlý bod před očima skákat z místa na místo, ale budeme mít pocit, že se pohybuje spojitě sem a tam. Zdá se, že „mozek“ v okamžiku zhasnutí vytváří iluzi pohybu.

Opět se naskýtá otázka, proč mozek něco takového dělá. Proč prokládá dva obrazy v jeho mysli řadou dalších stejných pouze posunutých obrazů, aby vyvolal iluzi pohybu? Co když však mozek nic takového nedělá, ale obrazy rozvinuté v psýché se tak přirozeně chovají? Jen si představme, že obraz prvního bodu představuje in-formu, která se svinuje. Rozpíná se do prostoru a přitom v každém bodě, do něhož svinující se in-forma dospěla, se rozvinuje obraz původního objektu, který se ihned také svinuje (srovnej s Huygensovým principem šíření vln).

Když svinující se obraz prvního bodu dospěje do místa, kde se setká s obrazem druhého bodu, přestane se svinovat a rozvine se (akt pozorování). Vytvoří světlý bod v časoprostoru těsně před obrazem druhého bodu. Před tímto světlým bodem (myšleno prostorově i časově) se rozvine také obraz prvního bodu a tak dále, až vznikne posloupnost světlých bodů v řadě i v čase od obrazu prvního bodu k obrazu druhého bodu.

Nyní si představme, že jeden z našich bodů je modrý a druhý žlutý. Jakou barvu bude mít řada bodů mezi nimi? Bude se měnit od modré, přes zelenou až ke žluté? Vůbec ne. Budeme mít pocit, že bod prudce uprostřed své dráhy mění jednu barvu ve druhou – modrou ve žlutou. Jak to vysvětlit? Jak můžeme vnímat správnou barvu dříve, než se skutečně objeví? Vkládá ji „mozek“ zpětně do své iluze pohybu?

Musíme si uvědomit, že nejen obraz prvního bodu se svinuje, ale rovněž i obraz druhého bodu se svinuje. Svinuje se nejen směrem do budoucnosti ale také směrem do minulosti. Tam se setkává s obrazem prvního bodu a rozvinuje se bod po bodu od poloviny dráhy mezi oběma body směrem od minulosti do budoucnosti. Obrazy obou bodů se nepřekryjí, protože jejich setkání ukončuje proces svinování a vede k jejich rozvinutí.

Výše popsaný experiment pochází od amerického filosofa D. C. Dennetta. Od něho pochází rovněž následující pokus. Před subjek­tem je osvětlen bleskovým světlem obraz disku avšak jen na tak dlouho, aby byl schopen správně popsat, co viděl. Je-li následně osvětlen bleskem druhý obraz – prstenec, obklopující skvrnu, kterou prve vytvořil osvětlený disk, výsledným efektem je u subjektu vymazání vjemu prvního obrazu z jeho paměti.

Vzpomeňme si na superpozici dvou vlnění, které se vzájemně vyruší. Obraz svinujícího se obrazu disku, má-li kvantový a tedy i vlnový charakter, se může složit se svinujícím se obrazem prstence tak, že se jejich komplementární části vyruší. Subjekt si po té nedokáže vzpomenout na první objekt, protože v jeho mysli byl jeho tvar doslova vyrušen. Nezůstala po něm žádná stopa – obraz, který by bylo možno rozvinout v mysli.

Tento experiment tedy naznačuje, že obrazy v lidské mysli se nepromítají do žádných chemických substancí či elektrochemických vzorců, ale jedná se o virtuální kvantové struktury, které mají vlnových charakter a také se tak chovají.

It's only fair to share...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *