Říká se, že celek je víc než suma jeho částí. Podívejme se, co je na to pravdy. Filozofický směr zvaný redukcionismus totiž naopak říká, že celek není „nic víc než“ soubor částí a složité skutečnosti lze pochopit rozložením na menší jednoduché části.

Podle této ideje, stůl lze tedy pochopit tak, že ho rozebereme na menší části – desku a nohy. Zjistíme, že jsou z materiálu zvaného dřevo. Ten můžeme rozložit na molekuly, které jsou organického charakteru. Ty rozebereme na jedno­­tlivé atomy – uhlík, vodík, kyslík a pár dalších atomů. Ty jsou složeny z atomového jádra, které je sestaveno z protonů a neutronů, kolem nichž obíhají elektrony. Budeme-li zkoumat ele­men­tární částice, dospě­jeme k závěru, že jsou složeny pouze ze zakřiveného prázdného prostoru.

Stůl není nic jiného než zakřivený prázdný prostor stejně jako všechno ostatní na tomto světě. Z částí ale nevyplývá, jaký má význam – k čemu slouží. Že je udělán z drahého mahagonového dřeva a cena, kterou by za něj zaplatil sběratel a znalec umění je astronomická.

Podívejte se na tento kousek plátna:

Krása! Proč? Že ne? Tak se podívejte na jiný trochu větší kousek:

Zase nic? To je těžká práce vysvětlit někomu podstatu umění, když to není schopen poznat z jednotlivých částí. Tak se tedy podívejme na celý obraz. Už vidíte? Slavná Mona Lisa! Dokonce dvakrát!

Ano, krása není vlastností vyplývající ze struktury částí. Krásu ani uměleckou hodnotu obrazu nepoznáme z jednotlivých bodů na plátně. Je to vlast­nost spojená s celkem. Teprve celek dává věcem krásu a význam.

„To je jen lidské hodnocení!“ namítnete. Ano, bez lidí jako pozorovatelů bychom nemohli mluvit o kráse ani významu. Tyto vlastnosti by ve vesmíru bez přítomnosti lidí nexistovaly. „Fyzika nic takového nezná!“ dá se namítnout. To ale není pravda. Co třeba všem známá gravitace?

Gravitace, jak vyplývá z důsledků OTR, má velmi zajímavou vlastnost a to, že lokalizace její energie není možná. Energie gravitačního pole je jevem globálním, nikoliv lokálním a fyzikální význam mají (a to ještě ne vždy!) pouze integrální hodno­ty energie, hybnosti a momentu hybnosti. Energetické gravi­tační pole je soustavou lokálních oblastí bez gravitace a energie. Divné, že?

Vesmír je ale ještě podivnější. Mějme dvě částice s opačným spinem – opačným směrem otáčení kolem vlastní osy, které spolu vzájemně interagují, a nechejme je vzdálit se velmi daleko od sebe, aniž by byly něčím ovlivněny, a pak proveďme měření stavu jedné částice, čímž zjistíme její hodnotu spinu. Ve stejném okamžiku, aby byl splněn zákon zachování momentu hybnosti, musí druhá částice zaujmout stav s opačným spinem nezávisle na jejich vzdále­nosti. Obě částice přitom musí „spolupracovat“ na velkou dálku, přestože se žádný signál mezi nimi nemůže šířit dosta­tečně rychle!

Tento výsledek vyplývá z kvantové teorie. To se mnoha vědcům první poloviny 20. století, včetně Alberta Einsteina, nelíbilo. Einstein, přestože se na rozvoji kvantové teorie podílel, byl zároveň i  jejím velkým kritikem. Proto také v roce 1930 vymysleli Einstein, Podolsky a Rosen myšlenkový pokus, kterým chtěli jasně prokázat „podvodnost“ kvantových neurčitostí. Tento pokus vešel do historie fyziky jako tzv. EPR experiment.

Tento paradox nezpochybnil kvantovou teorii, jak doufali autoři EPR experimentu, ale naopak ukázal, že je na obě částice potřeba pohlížet jako na jediný objekt, i když jsou třeba vzdáleny milióny kilometrů. O tři desetiletí později John Bell odvodil teorém založený na  tomto pokusu, který ukázal, že koncepce skuteč­nosti, která se skládá z oddělených částí pospojovaných lokálními (příčinnými) spojeními, je nekompatibilní s kvantovou teorií. Bellův teorém ukázal, že vesmír je zásadně vnitřně spjatý, vnitřně závislý a nerozdě­litelný.

Britský fyzik David Bohm rozpracoval tvrzení o nerozdělitelnosti vesmíru do širších důsledků. Vesmír je podle Bohma uspořádán podobně jako hologram – celek je zahrnutý v každé z jeho částí. Takže, když řeknu, že v této kapce rose je zahrnut celý vesmír, nejsem daleko od pravdy.

autor: David Leiter

Hologram je forma záznamu obrazu, která umožňuje zachytit jeho trojrozměrnou strukturu. Jedná se o interferenční obrazec, který vznikne interferencí obrazového a referenčního svazku vysoce koherentního světla. Osvětlením hologramu laserovým svět­lem se vytvoří světelné pole nesoucí zaznamenaný obraz. Tento obraz je třírozměrný a lze se na něj dívat z různých úhlů.

Použijeme-li k vytvoření hologramu pouze část holografické desky, dalo by se očekávat, že laserové světlo vytvoří v prostoru také jen část obrazu. Kupodivu ale opět uvidíme obraz celého objektu volně se vznášejícího v prostoru, který bude pouze méně ostrý a pozo­rovatelný z menšího roz­sahu úhlů. Čím větší část holografické desky osvítíme, tím lépe a ostřeji můžeme obraz objektu vidět. Holografický princip umožňuje, že prostorový objekt může být popsán informacemi ležícími někde na okraji – hranici prostoru, která má míň rozměrů než objekt samotný.

Podle kvantové fyziky atomy jsou méně skutečné než to, co je z nich vytvořeno. Celek je víc skutečný než jeho části. Obsahuje více informací než jeho části. Je to dokonce něco, co může být obsaženo v každé své části. Celek obsahuje význam, přestože jeho části samy o sobě žádný význam nenesou. Je to zvláštní, ale realita je odvozena od celku – ne od částí. Každá část vesmíru se promítá na vesmír jako celek a ten se zase promítá na všechny své části. Celek tak přímo ovlivňuje vývoj svých částí a ty zase bezprostředně ovlivňují vývoj vesmíru jako celku.

Podle knihy: Nový pohled na lidskou duši a vědomí (tiskem 2016, verze pro čtečky)

a také knihy: SHRÖDINGER’S CAT AND A NEW VIEW OF THE WORLD (2022, karikatury Petr Vyoral)

Část a celek
Štítky:                        

Napsat komentář