Je tomu už pěkných pár let, co jsem zemřel. Ty léta plynou jako voda a přesto se mi jeví jako nekonečná věčnost. Když mě opustila má žena, oběsil jsem se na půdě našeho domu. Po mé smrti se sice chtěla nastěhovat nazpět, ale poněkud ji znervózňovalo, že jsem se jí na půdě zjevoval jako oběšenec. Chtěla dům prodat, ale tajemné zvuky ozývající se domem a podivné věci odehrávající se zde potencionální kupce přece jenom odrazovaly. Když jsem ji navíc začal po nocích chodit strašit, raději se myšlenky na prodej domu vzdala.

Tak léta běží, dům chátrá a já stále prožívám bolest ze ztráty milované ženy, která mne tak krutě zradila a opustila kvůli jinému muži. Stejně ji nakonec opustil. Trpíme nyní oba. Ona živá bytost a já mrtvý duch neschopný opustit tento svět. Neměl jsem si brát život. Teď už to vím. Provinil jsem se a budu tu muset zřejmě zůstat strašit navždy. Někdy zapomínám na tento svět a upadám do stavu podobnému spánku. Pak se zas probouzím a prožívám poslední okamžiky svého života stále dokola. Tehdy mě lidé mohou slyšet, jak těžce kráčím po schodech na půdu, vážu si provaz a odkopávám židli…

Zpočátku mě bavilo děsit lidi, kteří vešli do domu. Byla to má pomsta světu. Lidé se zděsili a já jsem lačně sál jejich duševní sílu – energii, kterou přitom ztratili. Chvíli jsem se potom cítil lépe a bylo to, jako bych znovu žil. Jak jsem však získal, tak jsem ztratil. Ukradená energie ze mne vyprchala a pak jsem se cítil mnohem hůř než předtím. Vzdal jsem proto nesmyslného strašení a poddal jsem se svému hořkému osudu. Lidé se však už stejně mému domu vyhýbali obloukem a křižovali se, když museli jít v noci kolem…

Občas dům navštívil nějaký tramp, který nevěřil na duchy a chtěl tu přespat. Pokud nechtěl krást, nechal jsem ho být. Chtěl-li ale někdo krást, se zlou se potázal. Stačilo, abych se dotknul jeho ramene svou chladnou průsvitnou paží a i ten největší hrdina si pustil do kalhot a opustil dům tak rychle, jak mu jen nohy dovolily. Tyto okamžiky vnášely do mého života trochu humoru a světla, které mi dávalo naději. Určitý smysl moje existence měla – svým způsobem jsem napravoval hříšníky. Věřil jsem, že jen málo z těch, co kradli zde, to zkusí někde jinde znovu.

Jednoho chladného večera mne probrala z temného spánku skupina studentů, kteří si zde přišli ověřit svou odvahu. Oprášili stůl a pár židlí. Posadili se kolem stolu, rozsvítili svíčku a ze svých rukou a prstů vytvořili řetěz tak, že se navzájem dotýkali malíčky. Bylo zřejmé, že chtějí vyvolávat duchy. To byla věru nebezpečná zábava.

„Nenecháme toho raději,“ pravila drobná blondýnka s brýlemi chvějícím se hlasem.

„Neboj, Hanko,“ uklidňoval ji její spolužák Petr, „je to jenom sranda.“

„Co by se mohlo stát?“ podpořil ho druhý z hochů Martin.

„Budeme mít alespoň o čem ve škole vyprávět,“ těšila se tmavovlasá Jarka.

„Kdo bude zaříkávat?“ zeptal se Petr.

„Já to zkusím,“ řekla Jarka. „Duchu tohoto domu, jsi-li zde, zjev se nám!“

„Trhněte si nohou,“ pomyslel jsem si.

„Duchu tohoto domu, dej nám znamení…“ pokračovala Jarka.

„Nechte toho!“ zlobil jsem se. „Nevíte, co děláte!“ cítil jsem příliv oživující energie.

„Mám strach…“ svěřila se tiše Hanka. „Jako by se tu ochladilo…“

„Žádný duch tu není. Jsou to jen babské výmysly,“ pohrdavě řekl Martin.

„Tak zkusíme něco silnějšího. Co třeba Satana?“ zasmál se frajersky Petr.

„To už opravdu přeháníte!“ zlobila se na ně Hanka a dala ruce ze stolu.

„Ty jsi teda ustrašená káča,“ ocenil její odvahu Martin.

„Nech ji být,“ mávl rukou Petr, „zkusíme to ve třech.“

„Satane, pane temnot, přijdi mezi nás,“ začala Jarka, když opět spojili své ruce.

„Blázni pitomí…“ zhrozil jsem se. Oni to nevnímali, ale já jsem zřetelně cítil, jak se dům zachvěl, a viděl jsem, jak ze všech rohů začala vylézat temnota. Vím, že je to hloupost, aby se duch bál, ale já jsem se skutečně začal bát…

„Satane, pane temnot, zjev se! Očekáváme tvůj příchod!“ pokračovala Jarka.

Temné stíny se míhaly domem a temnota v místnosti houstla. Cítil jsem, že je živá. Smála se. Vyloženě se smála příšerně děsivým způsobem. Kdybych měl záda, řekl bych, že mi po nich stéká studený pot. Temnota se koncentrovala kolem trojice vyvolávající ďábla. Hanku také obklopila, ale ještě si držela uctivý odstup. Živila se jejich duševní energií. Přímo je vysávala…

„Áááá…“ začala křičet Jarka, která jako první pocítila přibližující se děsivý chlad. „Něco tu je! Přímo kolem nás! Zdá se mi, že je to živé! Áááá!“

„Cítím to! Bože, nemohu se pohnout!“ zaskučel Martin strnulý úlekem.

„Vidím, hroznou tvář!“ vykřikl zděšeně Petr hledící do zrcadla na zdi. „Ta není moje!“

„Pane Bože, prosím, zachraň nás!“ začala se polekaně modlit Hanka.

Čtveřici studentů zachvátila tajemná hrůza, která jim bránila se pohnout a utéct pryč. Jarka omdlela a svezla se pod stůl na zem. Petr a Martin, kteří se před chvíli tvářili jako největší hrdinové, zesinali strachem a byli blízko tomu, aby prožívanou hrůzou zešíleli. Dělo se něco, co přesahovalo jejich chápání a meze jejich chabé fantazie. Jen Hanka, která měla na počátku největší obavy, ještě neztratila zcela hlavu, klečela na zemi a horlivě se modlila…

Modlil jsem se v té chvíli spolu s ní. Dříve jsem nevěřil ani v Boha ani v Ďábla stejně jako většina lidí. Staral jsem se pouze o svou každodenní existenci. Dokonce ani po smrti jsem nebyl ochoten pokorně se poklonit kosmické Síle, která stvořila vesmír a vnesla do tmy prázdnoty světlo a lásku. Možná proto jsem zde uvázl jako bludný duch. Nebyl jsem schopen odpoutat svou mysl od problémů pozemského světa…

„Musím jim pomoci,“ napadlo mne. Instinktivně jsem se vrhnul po těch temných stínech, které se míhaly kolem čtveřice studentů. Proletěl jsem místností jako závan studeného vzduchu. Snažil jsem se odstrčit a vytlačit tu temnou chásku z domu ven. Máchal jsem kolem sebe údy svého duševního těla jako by to byly skutečné ruce a nohy, které mohou zasadit tvrdý úder. Mé snažení bylo ale marné. Temnota se mi jen smála. Nedokázal jsem ji nijak zranit. Prolétal jsem stíny, jako by ani neexistovaly. Kontakt s nimi však ze mne vysával energii. Rychle jsem slábl…

„Přidej se k nám,“ našeptávaly mi temné stíny. „Vezmi si energii od těch dětí… Budou nám sloužit a dávat energii svou i jiných lidí po celý svůj život.“

„Ne! Rozhodně ne!“ odmítal jsem. Příčilo se mi přežívat na úkor někoho jiného. Vždyť by kdokoliv z nich klidně mohl být mým synem či dcerou, kdybych svůj život předčasně nevzdal. Věděl jsem, že temnota ty mladé lidi nezahubí. Do dnešní noci byli čistí. Po dnešku se však nad každým z nich bude vznášet neviditelný stín, který jim bude vysávat energii a nutit je, aby brali energii zase jiným lidem. Lidé netuší, kolik z nich toto prokletí sebou nosí

„Tvé rozhodnutí je správné,“ uslyšel jsem náhle majestátní hlas přicházející odněkud z dáli, když jsem už ztratil veškerou svou sílu i naději. „Slyším úpěnlivé prosby té modlící se dívky a je mou svatou povinností je vyslyšet. Ona zůstane čistá a nedotčená skrz temnotu. Chceš-li však zachránit sebe i ty ostatní, co se provinili, dám ti dostatek síly k záchraně. Přijdeš-li na to, jak ji správně použít, budete zachráněni. Ne-li, propadnete tomu, co lidé nazývají peklem…“

Temnotu domu proťal paprsek světla. Zasáhl mne a já jsem se ocitl v kuželu světla, které mne naplnilo novou energií a nadějí. V tomtéž okamžiku temné stíny jakoby strnuly a zachvěly se. Zdálo se mi, že pocítili něco jako strach a zároveň hlad po energii. Možná to dřív byli lidé jako já. Svou životní sílu čerpali z ovládání jiných lidí a po smrti v tom pokračovali. Netušili, že čím víc berou, tím také rychleji ztrácí. Tak se z nich nakonec stali démoni neukojitelně žíznící po energii. Nechtěl jsem skončit jako oni…

Studenti pod vlivem obrovského vypětí již upadli jeden po druhém do bezvědomí. Jediná Hanka ještě vzdorovala. Temný mrak vznášející se nad nimi se pohnul a spolu s ním i všechny stíny vířící domem. Zamířily ke mně a energii, která do mne vtékala odněkud z prostoru. Byla to hrozivá demonstrace temné síly. Na chvíli jsem pocítil strach a v témže okamžiku energie ze mne začala crčet jak z děravé nádoby. Zároveň zeslábl tok energie z vesmíru. Energii, kterou jsem ztratil, ihned pohltila temnota a zdálo se, že každým okamžikem pohltí i mne…

„Anděli strážný, vidím tě!“ hlesla Hanka směrem ke mně. „Ochraň nás, prosím, před těmi temnými obludami,“ poprosila z posledního zbytku sil a svezla se unaveně na podlahu.

Ta slova mne probrala z letargie. Představil jsem si, jak se energie kolem mne formuje do ochranného světelného obalu a ona skutečně začala kroužit podle mého přání. Pocítil jsem, že proud energie z prostoru opět zesílil a s ním velmi vzrostla i má víra, že dokážu zvítězit nad temnotou. Vznesl jsem se přímo doprostřed pokoje, když se první stín na mně vrhl. Prolétl skrz mne a vyrval ze mne kus energie. Pokusil jsem se ho praštit, ale právě má snaha ublížit mu, ho posílila. Bojovat s ním o energii a chtít ho zbavit něčeho, co neměl, bylo zcela nesmyslné…

Zákeřně mě napadlo několik dalších stínů. Fyzicky jsem cítil bezmeznou nenávist, která je ovládala. Slyšel jsem jejich děsivý ryk a byl jsem přímo ve středu jejich běsnění. Musel jsem si však udržet energii. Soustředil jsem se na svůj ochranný světelný štít a vrhl jsem se proti nim… V domě se rozpoutalo pravé peklo. Vzduch začal vířit a strhával do pohybu všechny předměty kolem. Vyhýbal jsem se nalétávajícím stínům a proud energie, jež kolem mne vířil, je strhával stranou podobně, jako rotující setrvačník vychyluje všechny předměty, které do něj narazí. Tak jsem si dokázal udržet svou energii a energii stínů jsem vychyloval do prázdna. Čím víc tedy na mne útočily, tím více své energie ztrácely…

Stíny byly silné, pokud mohly krást energii. Teď však rychle zeslábly a stáhly se raději zpět. Ještě však nebylo vyhráno… Temný mocný mrak nyní připomínal hrozného stohlavého draka. Pohlédnout do něj znamenalo vidět všechno zlo a utrpení světa. Cítil jsem se proti němu zcela bezmocný. Sálala z něj zloba. Na světě nebyl nikdo, kdo by proti němu měl sám šanci. Jakmile se dal do pohybu proti mně, instinktivně jsem proti němu napřáhl ruce. V té chvíli se zablesklo. Připadal jsem si jako hromosvod, jímž přímo z nebe projel blesk. Explodoval mi v ruce. Chvíli jsem měl pocit, že držím ohnivý meč namířený na draka. Meč se však změnil v záblesk, který se jak kulová světelná vlna rozšířil do prostoru kolem mne.

Tlak světelné vlny v mžiku vymrštil všechny stíny z domu. Vytlačil i vzpouzející se temný mrak někam do neznáma. Chvíli byl dům prozářen jasným očistným světlem, v němž byla cítit zvláštní hluboká láska. Hrůzou křečovitě stažené obličeje studentů se uvolnily a oni upadli do blaženého a očistného spánku zapomnění na prožitý děs. Než do tohoto spánku upadla i Hanka, ještě se na mě vděčně usmála a mě bylo dobře. Pak jsem ucítil sílu, která mě táhla pryč. Uviděl jsem před sebou svou spící ženu a odpustil jsem ji. Ve spánku se usmála. Asi se jí o mně zdálo. Po té jsem se vznesl k jasnému zářivému světlu, které již na mne čekalo…

„Jsi připraven odejít?“ zeptalo se mne.

„Ano, teď už ano,“ odpověděl jsem a vstoupil do záplavy krásného zářivého světla…

Duch ze starého domu
Štítky:

Napsat komentář