Princ s princeznou přečkali noc venku. Po bouřce byla noc zase teplá a příjemná. Dívali se na hvězdy a povídali si o svých snech a přáních. Zjistili, že mají hodně společného. Zdislav bavil Kateřinu svými zážitky v dračí kůži a oba litovali, že o draka přišli. Mohl jim být nyní hodně nápomocen. S ním by dobyli královský hrad snadno zpět.

Brzy ráno se opět vydali na cestu. Kateřina se opět usadila v sedle a Zdislavovi ponechala jeho nepohodlné místo na koňském zadku. Naštěstí se dnes cítil mnohem lépe než včera. Jeho srdce naplnila odvaha a naděje, že se vše v dobré obrátí. Najednou měl pocit, že pro tuto princeznu dokáže i nemožné.

„Myslím, že za námi jedou nějací jezdci!“ zaslechl Zdislav náhle dusot koňských kopyt, což nevěstilo nic dobrého. Zřejmě je dohonil oddíl vyslaný, aby přivedl princeznu zpět na hrad. „Musíme se rychle skrýt v lese!“

„Zdá se, že i před námi někdo jede,“ lekla se princezna a zabočila do lesa tak kvapně, že hned za prvním stromem ztratila prince. Ten nedobrovolným přemetem vzad opustil zadek koně.

„Hoďte mi luk a meč, princezno!“ vykřikl princ, sotva se po nečekaném otřesu zas postavil na nohy. „A teď ujíždějte pryč!“ pobídl jejího koně, když mu dala, oč žádal. Byl již nejvyšší čas, protože jezdci, kteří je pronásledovali, už byli na dohled a neuniklo jim, že se v lese někdo skrývá a nějaký jezdec mizí mezi stromy.

Princ se jen taktak stačil ukrýt za stromem, když se dva šípy zabodly do jeho kůry. „Vzdej se a nic se ti nestane!“ vyzval ho nerudný hlas, který zrovna nesliboval, že tato nabídka je myšlena vážně. Princ se ale nedal zastrašit. Místo odpovědi napjal luk a vyslal šíp. Ten zasáhl svůj cíl – několik šišek nad hlavou hromotluka.

„Sakra,“ přikrčil se muž po zásahu šiškou do hlavy. „Tak nevím, zda střílí tak dobře nebo tak špatně,“ pronesl ke svým třem druhům překvapeně. Když druhý princův šíp skoro sundal veverku, pochopil, že to se střeleckými schopnostmi jejich protivníka nebude tak skvělé. Muži se na jeho pokyn rozdělili a začali zvolna postupovat k princovu úkrytu.

„Je zle,“ pomyslel si Zdislav a sundal třetí střelou vosí hnízdo nad hlavou muže blížícího se k němu zprava, o němž ani on, ani onen muž neměl dosud potuchy. Muž začal nadávat a tančit podivný tanec pod vlivem útočících vos. To rozesmálo jeho zlomyslné druhy, kteří na chvíli zapomněli na svůj úmysl zabít prince a nepokrytě se svému kamarádovi smáli.

„Teď, nebo nikdy,“ rozhodl se Zdislav k činu. Vyskočil ze svého úkrytu, namířil lukem na muže, který mu byl nejblíž, vypustil šíp a zasáhl muže stojícího kousek za ním. Pak vytasil meč a vrhl se proti muži, jehož se mu nepodařilo zasáhnout. Ten, překvapen nenadálým vývojem situace, zakopl o pařez před sebou a při pádu si zranil ruku o princův meč.

„Ty lumpe!“ hnal se k němu hromotluk rozhodnutý pomstít potupu svých druhů s obří sekerou v ruce. „To si odskáčeš! Rozčtvrtím tě jako prase!“ Zřejmě by byl svůj záměr i uskutečnil, kdyby se za ním zničehonic nezjevil jezdec a nepraštil ho po hlavě kusem silné větve. Konečně princ pochopil, jak to Kateřina provedla s tím poslem.

Na bojišti se zcela nečekaně změnil poměr sil. Čtyři zranění ostřílení vojáci a proti nim dva holobrádci bez bojových zkušeností. Kdoví ale, jak by to bylo nakonec dopadlo, kdyby se na místo potyčky nepřihnali další ozbrojení jezdci. Naštěstí to byli slavelónští vojáci přijíždějící z hradu krále Rudolfa. Velel jim rytíř Jindřich.

„Jindřichu, rád tě vidím!“ vykřikl princ. „Co tu děláš? Kde je moje matka a Alenka?“

“Nebojte. Jsou v pořádku,“ Jindřich mu krátce odvyprávěl, co je potkalo a jak je nakonec obě odvedl na hrad jejich dědečka, kde jsou nyní v bezpečí.

On sám, místo aby si odpočinul, požádal krále Rudolfa o tucet mužů a s nimi vyrazil zpět varovat prince, o němž se domníval, že je stále na královském hradě. Ke svému údivu ho však našel bojovat v lese proti přesile ve společnosti krásné princezny.

„A co drak?“ zeptal se nakonec Zdislav Jindřicha.

„Je mi líto,“ rytíř sklonil hlavu a Zdislav věděl, že se naplnily jeho nejhorší obavy.

Dostiženi