Moudré knihy tvrdí, že dítě potřebuje více spánku než dospělý. Je to pravda. Bohužel je ale také pravda, že dítě neumožní rodiči spát v žádném případě déle než ono samo. Rodič může spát pouze v případě, že dítě už či ještě spí a za předpokladu, že má splněny všechny domácí úkoly a povinnosti, jako je praní, žehlení, úklid apod.

Když znavený rodič konečně ulehne do postele, je to pro dítě signálem, aby se probudilo a bylo zbytek noci vzhůru. Samozřejmě s přestávkami, protože i dítě si musí občas odpočinout. V těchto chvílích se i poněkud přetažený rodič snaží usnout. Obvykle marně. Když se mu to konečně povede, dítě se opět probudí a spustí halasný křik…

Dítě brzo přijde na to, že je mu jeho postýlka malá. Má vnitřní potřebu se ve spánku otáčet podobně jako ručičky na hodinkách. Jak se otočí kolmo k delší straně postýlky, jeho ručičky a nožičky se zaklíní mezi tyčky ohrádky. Dítě na to reaguje jediným možným způsobem – začne hrozně řvát. Starostlivý rodič přiběhne k postýlce, dítě navrátí do původní polohy, pohladí ho, zazpívá mu ukolébavku (pokud je to žena) a pokud ho tato úplně neprobere, vrací se rodič po promarněné půlhodině zpět ke své práci nebo opět uléhá ke spánku. Nejdéle do hodiny se celá situace opakuje. Dříve či později rodič rezignuje a bere dítě k sobě do postele.

V posteli rodiče či obvykle obou rodičů, dítě přijde na to, že se zde může pohodlně otáčet kolem své osy a pokračovat ve hře na hodiny. Od tohoto dne či noci dítě odmítne spát ve své postýlce a přivlastní si postel rodičů. Zjistí, že nejlíp se spí hlavou natočenou směrem k hodné mamince a nohama směrem k nevrlému tatínkovi. Pokud se tatínek v posteli moc roztahuje a myslí si, že mu jako hlavě rodiny přísluší více místa, kopnutí malou nožkou do nosu či jiných citlivých částí těla ho brzo přesvědčí o opaku.

Uspat dítě večer bývá obtížný problém, protože dítě je obvykle méně unavené a více čilé než rodič, který se podjal tohoto obtížného úkolu. Od chvíle, kdy se dítě naučí jakýmkoliv způsobem pohybovat, snaží se uniknout. Jediným způsobem, jak se mu vtom dá zabránit, je pevně ho držet, dokud to nevzdá nebo dokud sami neusnete. Když začnete získávat nad svým dítětem převahu, dítě zjistí, že máte zajímavý obličej a začne ho zkoumat svými malinkými prstíky – tu vám je strčí do úst a tu zase do nosu. Pokud se vydržíte nesmát, jste vítěz…

Ráno trpí víc zpravidla otcové, pokud chytře neutečou včas do práce. Večer chce dítě svou maminku, ráno tatínka na hraní. Dítě se ráno probudí a nechápe, že tatínek či maminka by si ještě rádi přispali. Nechápe, že šero venku není ještě důvodem k vstávání. Přestože nechápe, ví moc dobře, jak rodiče probudit. Když nepomůže fňukání a brečení, přijde ke slovu hrubá fyzická síla. Dítě ví kam praštit a najde si i čím praštit. Promění-li zkušený rodič svou peřinu v ochrannou ulitu, dítě ví dobře, že, aby žil, musí dýchat a proto opět začne zkoumat váš dost nechráněný obličej – co se večer naučí, to ráno jako když najde. A když už ani to nepomůže, dítě vám prstíky otevře očička, aby se přesvědčilo, zda jste ještě uvnitř…

Naštěstí nic netrvá věčně. Dítě vám nedá vyspat tak maximálně první dva až tři roky. Děti nejsou tak kruté, aby nechaly pojít své rodiče na úplné vyčerpání. Vždyť, kdo by se o ně tak staral, jako milující a věčně nevyspalí rodiče. Jednoho dne svému miláčkovi koupíte novou vlastní postel a zapíšete ho do školky. Pak se zadostiučiněním uvidíte, jak ráno bude prosit: „Maminko, tatínku nechejte mě spát ještě chviličku…“

Dítě a spánek
Štítky:

Napsat komentář