„Tati, kde jsi byl?“ zeptala se mě vyčítavě čtyřletá dcera, když jsem zchvácený dosedl na sedadlo vedle ní v autobuse, který nás měl odvést na dovolenou do Chorvatska.

„Musel jsem odvést auto na parkoviště,“ pokusil jsem se jí vysvětlit, proč jsem zdržel odjezd autobusu o pět minut. Ještě minutu a odjeli by asi beze mě.

„A to ti tlvalo tak dlouho?“

„Ne, netrvalo,“ nesouhlasil jsem. Je těžko vysvětlit dítěti, že tatínkovi to netrvalo dlouho, že to trvalo dlouho mamince, která nebyla schopna překročit práh bytu dříve než pár minut před odjezdem autobusu. Tatínek sice dojel k autobusu včas, aby naházel kufry do zavazadlo­vého prostoru, ale už mu nezbyl žádný čas, aby odvezl auto z benzinky na parkoviště, a pak musel klusat nazpět k autobusu vstříc nervóznímu řidiči, který se tvářil, že s takovou to moře letos nestihneme. Zřejmě to bylo mou vinou, že opomněl pak na jednu zastávku, kde měl vzít ještě jednu rodinku a museli jsme se hodinu pro ně vracet.

„Tati, a jak dlouho pojedeme?“ zeptala se mě dcera, ještě jsme ani nevyjeli z města.

„Dlouho, hodně dlouho – budeš muset dneska v autobusku i spinkat,“ zopakoval jsem to, co už jsem alespoň padesátkrát odpovídal na stejnou otázku doma.

„Dobže. A budu si moc lehnout na tebe?“

„To víš, že ano,“ ujistil jsem ji, ačkoliv i tuto otázku jsme už měli stokrát probranou před odjezdem. Manželka seděla za námi se starší dcerou. Již před odjezdem dala jasně najevo, že si bude hájit v autobuse svůj životní prostor, který malé dítě dokáže zvláště v noci pěkně ome­zit. Tatínek je přece odolný, a pokud není, měl koupit letecký zájezd, že?

„Tati, a proč tady zastavujeme?“

„Abychom přibrali další lidi, kteří chtějí taky na dovolenou k moři.“

„Tati, a proč je ta paní tak tlustá?“

„Ta paní není tlustá, ona tak jenom vypadá. Tedy, chtěl jsem říct, že se to neříká.“

„A proč se to nežíká?“ trápilo mě dítě dále, zatímco jsem tišil hlas, aby nás paní náhodou neslyšela. Byl jsem rád, když naskočil motor a autobus se opět rozjel. Tisíce „Proč?“ mě ale pronásledovaly dále. Jsem zvyklý, že naše dítě nezavře pusu, jak je den dlouhý, ale obvykle se před tím dá někam utéct – do práce, na nákup, do vedlejšího pokoje – no prostě někam. Tady nebylo kam utéct. Mohl jsem jenom doufat, že se dítě unaví. Marně.

„Tati, a kdy už tam budeme?“ položilo dítě obligátní otázku již po první hodině cesty.

„Za dlouho, hodně dlouho – budeš muset dneska v autobusku i spinkat,“ opakoval jsem jak automat.

„Tati, já se nudím,“ oznámilo mi dítě, že konverzace se mnou je neuspokojivá.

„Přečtu ti pohádku,“ chtěl jsem sáhnout ke zbrani, kterou jsem si šetřil na později. Moc se mi nechtělo – i tak už jsem byl umluvený. Co by ale člověk neudělal pro pohodu dítěte.

„Já bych chtěla pohádku v televizce,“ zaujala ji televize visící kousíček před námi.

„Ta bude večer – až bude venku tma,“ ujišťoval jsem ji.

„Dobře,“ souhlasila dcera a zahájila se mnou další kolo mírových rozhovorů. Nějak se mi podařilo vydržet při smyslech až na hranice – s Rakouskem. Tam si dítě dalo bílou čokoládu a patřičně posíleno opět usedlo do autobusu. Pak jsme probrali otázku větrných elektráren a dlouhých tunelů. Prošli jsme si pěkné záchodky na odpočívadle a obchod se suvenýry, kde taťka obětoval pár euro, aby dítě mělo jinou zábavu než jen neustále mluvení.

Večer konečně pan řidič zapnul video a pustil – ne pohádku, jak byste možná čekali, ale Doktora od jezera hrochů. Ne, že by to nebyl pěkný film, ale vysvětlete dítěti, proč si ten pán ušmikl kousek zadku, když ho kousl had… Naštěstí další scény filmu již nebyly pro dítě tak úžasné, a tak se dcera unavila a usnula. Od této chvíle tatínek mohl nechat spočinouti umluveným ústům. Bohužel, děti nevydrží klimbat pěkně rovně v sedě na sedadle a ještě k tomu upnuté v páse. Za chvíli začnou přetékat přímo do rodičovské náruče. Přesně tak začínají dlouhé hodiny ne­po­hodlí, kdy se člověk nemůže pohnout, nemůže zvednout ruku či natáhnout více nohu, aby nenarušil pohodlí dítěte, které spokojeně spinká zabalené v dece. Že by člověk dokázal jen na chvíli usnout, nepřichází v úvahu ani náhodou.

Když už konečně začnete podřimovat, autobus zastaví u odpočívadla. Dítě se neochotně probere, abyste ho mohli dovléct na záchod, kde odmítne vykonat potřebu, po které všichni ostatní touží. No nic, jede se dál. Po nekonečně dlouhé noci přijde ráno jako vysvobození. Dítě procitne a dokonce se mu nechce ani povídat. Nechápavě a rozespale kouká z okna.

„Tati, mě se chce čůrat,“ promluví konečně. Nevyužitá poslední zastávka přináší své trpké ovoce.

„Vydržíš ještě chvilku?“ ptám se s nadějí v hlase, i když tuším, jaká bude odpověď. Do další zastáv­ky, dle plánu, zbývá nejspíš ještě hodina.

„Ne,“ ujistí mě, že džusíky vypité cestou chtějí ven. Nezbývá, než jít za řidičem, zda by byl tak hodný a na nejbližším odpočívadle zastavil. Řidič chvíli reptá, ale nakonec zastaví. Za pozornosti všech cestujících můžeme vyběhnout ven. Rychle stáhneme kalhotky, taťka chytí v předklonu pod kolínka a dítě může čůrat. A holčička čůrá jako chlapeček. Pěkně obloučkem nahoru, ale parabola se zakřiví nesprávným směrem a místo travičky kropí předkloněnou hlavu tatínka. Zatímco se tatínek snaží usměrnit pozvednutím zadečku dítěte proud správným směrem, dítěti to připadne směšné a směje se ještě při návratu do autobusu.

„To byla ale slanda, tati!“ ujistí mne, že se dobře bavila, zatímco si ještě otírám orosené čelo kapesníkem a těším se na zastávku na odpočivadle, kde snad teče voda.

Po poslední zastávce se konečně blížíme k pobřeží. Děti s nosem přitlačeným na sklo hledí na moře a alespoň se chvíli nenudí.

„Mami, mně se chce čůrat!“ ozve se dítě. Naštěstí, tentokrát není moje.

„To vydržíš – za chvíli jsme na hotelu!“ přesvědčuje ho matka.

„Nevydržím!“ je si šestiletý kluk jistý.

„Musíš vydržet!“ nařizuje matka. Zastavit tentokrát opravdu není kde. Autobus projíždí úzkými serpentýnami vysoko po skalnatém kopci. I kdyby zastavil a kluk vystoupil vykonat potřebu, už bychom ho zřejmě nenašli.

Kluk se kroutí, sténá a drží se výmluvně za pindíka. Všichni v autobuse jsou zvědaví, jak to asi dopadne, ale dělají, že se nic neděje. Autobus má sice záchodek, ale ten je prý určen jen pro nejvyšší nouzi. Nejsem si jist, zda právě nenastala. Konečně autobus zastavuje u prvního hotelu a kluk se svou matkou vyráží hledat místo úlevy.

Za nedlouho dorážíme k našemu hotelu. Týden si budeme užívat a pak se vydáme na cestu zpět. Už se těším…

Dítě a cestování
Štítky:

Napsat komentář